Modelový příběh. Není to záznam skutečného rozhovoru ani zákaznická recenze. Situace jsou složené z toho, co slýcháme od rodičů a mediátorů; jména jsou vymyšlená a nepatří konkrétním lidem.
Tereza a Ondřej, děti osm a jedenáct. Rytmus 2–2–3. Mluvili jsme s oběma zvlášť, odpovědi jsou poskládané vedle sebe.
Jak dlouho to takhle máte?
Tereza:Dva roky. Něco přes dva roky.
Ondřej:Dva a půl. V srpnu to byly dva a půl.
Proč 2–2–3?
Tereza:Zkoušeli jsme nejdřív týden a mladší to nezvládal. Sedm dní je v osmi letech strašně dlouho.
Ondřej:Mně ten týden vyhovoval. Ale měla pravdu, brečel.
Kdo vozí na kroužky?
Ondřej:Podle toho, kdo je má. Starší chodí na florbal v úterý a ve čtvrtek, mladší na keramiku ve středu. Keramika je nejhorší, protože je půl páté a to se nedá stihnout z práce.
Tereza:Tu keramiku vozím skoro pořád já. Ne že by nechtěl, prostě to nejde.
Vadí vám to?
Tereza:Ani ne. Někdy jo.
Co se řešilo tenhle týden?
Ondřej:Nic zvláštního. Ve středu mělo být ředitelské volno, tak jsme to přehazovali. A starší chce jít v sobotu k někomu na přespání, to se řešilo.
Tereza:A ztratil se cvičební úbor. To se řeší každý týden.
Jak si takové věci předáváte?
Tereza:Teď to píšu do aplikace. Dřív to byly esemesky.
Píšete tam oba?
Tereza:Já asi osmdesát procent. On se hlavně dívá.
Ondřej:Já tam píšu výdaje. Kalendář vede ona, to je pravda.
Fungovalo by to i bez toho?
Ondřej:Asi jo. Jen bysme se víc dohadovali, kdo co řekl.
Tereza:Nefungovalo. Rok jsme to zkoušeli bez a byla to hrůza.
Co děláte, když někdo onemocní?
Ondřej:Zůstane u toho, kdo si zrovna může vzít volno. Nepočítá se to.
Tereza:Nepočítá se to, ale bývám to já. Má směny, já mám home office, tak to vychází.
Co je na tom celkově nejtěžší?
Ondřej:Hm. Nevím. Asi nic konkrétního.
Tereza:Že se to nedá vypnout. Nikdy není týden, kdy by člověk na nic nemyslel.
A co funguje dobře?
Tereza:Že děti vědí, kde budou. To vědí vždycky a to je asi to hlavní.
Ondřej:Že už se nehádáme o blbosti.
O čem se hádáte teď?
Ondřej:O prázdninách. Pořád.
Tereza:O prázdninách.