Modelový příběh. Není to záznam skutečného rozhovoru ani zákaznická recenze. Situace jsou složené z toho, co slýcháme od rodičů a mediátorů; jména jsou vymyšlená a nepatří konkrétním lidem.
Markéta a David, dcera deset let. Dcera je u Davida každý druhý víkend a jeden všední večer; v nocích to vychází zhruba 70 ku 30.
Jak jste se dostali k tomuhle rozdělení?
David:Dělám na směny a bydlím čtyřicet minut od školy. Kdybych ji měl týden, vozil by ji tam třikrát týdně někdo jiný.
Markéta:Chtěli jsme oba víc. Prostě to nešlo.
Řeší to okolí?
Markéta:Když někde řeknu, jak to máme, mám pocit, že se musím obhajovat. Buď jsem mu bránila, nebo on nechtěl. Ani jedno není pravda.
David:Mě se nikdo neptá.
Jak máte nastavené výživné?
David:Podle rozhodnutí soudu. To chodí, to nikdy nebyl problém.
Co tedy problém byl?
Markéta:Všechno kolem. Boty, brýle, lyžák, kroužky, školní fotky. Platila jsem to já, protože to bylo u mě a bylo to rychlejší, než se ptát.
Jak dlouho to tak bylo?
Markéta:Rok. Možná víc.
David:Netušil jsem, kolik toho je. To říkám na svou obhajobu i na svou hanbu.
Jak se to změnilo?
Markéta:Začala jsem si to psát. Ne kvůli němu — chtěla jsem vědět, jestli mám pocit, nebo pravdu.
A co to bylo?
Markéta:Obojí.
Jak reagoval, když jste mu to ukázala?
David:Nejdřív jsem se zeptal, jestli mě kontroluje. To byla blbá otázka.
Markéta:Řekla jsem, že to vidí taky a že to nevzniklo zpětně. To ho uklidnilo.
David:Spíš mě vyděsilo to číslo. Nikdy jsem to neviděl pohromadě.
Změnilo se něco?
David:Vzal jsem si kroužky a lyžák. Poměr nocí zůstal, ten neměníme.
Máte na to nějaké pravidlo?
Markéta:Do tisícovky platí ten, u koho to vzniklo. Nad tisícovku se ptáme předem.
David:To pravidlo si pamatuju líp než ona. Ona se ptá i u pětistovky.
Funguje to?
Markéta:Většinou.
David:U tábora ne. Ten stojí jedenáct tisíc a to se pokaždé řeší znovu.